Komix

 Cesta za dokonalým životem

Autor: Anulka

Úvod

 Kdysi dávno, před několika desítkami let, tu žila jedna simka. Jmenovala se Anka. Blond vlasy, modré oči, krásná postava. Její příběh byl dost komplikovaný, ale nakonec skončil šťastně. Zůstala se svým manželem, a měla ještě spoustu, spoustu krásných dětiček. Jestli si myslíte že já jsem její dcera - chyba. Já jsem její pravnučka a shodou okolností se taky jmenuju Anka. A když moje máma, a i její máma byly obě blondýnky s modrýma očima, dá se čekat že modré oči a blond vlasy mám i já. No, a dopředu vám říkám, jestli chcete vtipkovat na úkor blondýn, dvakrát si to rozmyslíte! To mě ještě neznáte. Samozřejmě i já umím všechno podělat, ale kdo ne? No tak myslím si že už to stačilo ... jsem tu abych vám rozepsala můj životní příběh. Možná se v něm najdete i vy a možná se vám nebude vůbec líbit. Je to všechno jen na Vás.

P.S. Jak se vám komix líbí můžete psát do návštěvní knihy.

Tak tohle je Anka.

1. Díl

 Aby Jste pochopili nasledující díl musím vám nejdřív prozradit pár podrobností z mého života.. Ješte v školce jsem se poznala s jedním úžasným chlapečkem, který se jmenuje Edward. Jako malé detičky jsme si spolu hrávali v písku a stavěli si hrady a domečky, vždyť to znáte. No nikdo netušil, že Edward a já půjdeme i na stejnou základní školu . V první třídě jsme si kradli pera a čmárali si po sešitech, seděli jsme spolu v jedné lavici a stali se z nás nejlepší kamarádi. Jak čas běžel a my jsme rostli, spolu s osmím ročníkem  začal i náš vztah. Jak se to tak dá říct, nebo podle mňe 14ti leté dítě ještě není  schopné mít normální vztah se vším co k tomu patří. Jasně, byly tam pusinky na tváře a držení se za ruce, ale řekněme si pravdu, kolik takových vztahů vydrží? Málo. Velmi málo ... A teď překvapení. Nám to vydrželo. Chodili jsme spolu do konce základní školy a i celou střední. I když každý navštěvoval jinou školu a bylo to těžké, vydrželi jsme. Po skončení střední školy prišla otázka: „ A co dál? ” . Vysokou školu jsme si museli udělat. Bez vysoké jsi dnes nikdo. To jako kdyby si neměl ani základní vzdelání.. Já jsem šla studovat hudbu a tanec zatím co Edward techniku. Tisícovky kilometrů, málo času a hodně učení nás i tak nedokázalo rozdělit. Ješte si pamatuju jak mi mamka říkala, že to nemá cenu a ani význam. Absolutně nevím o tom co dělá on tam, a on neví o tom co dělám já tady, a že stačí jen malá zápletka, nedorozumění a všechno bude pryč. Už v druhém ročníku na vysoké škole jsem mohla říct „Ano, jsem zamilovaná. Toto je moje láska. Miluju ho. ” Toto se už dalo nazvat vztahem. Devatenáct let, ukončení vysoké školy, ukončení našeho vztahu. Ten den si pamatuju do dnes a pravděpodobně si ho navždycky pamatovat budu .. Venku bylo krásně, začínalo jaro a všechno kvetlo, svítilo sluníčko a za mnou přišel můj miláček. První slova „Ahoj lásko, miluju tě“ , pusa a společná procházka parkem. Když se začalo stmívat, všimla jsem si že je nějak nervózní. „Edwarde co se děje?“ „Ale nic miláčku .. já jen .. musím ti něco říct“ srdce mi začalo bušiť jako o závod. Nevím čím to je, ale nečekala jsem nic dobrého. Nikdy nečekám nic dobrého. „Stěhujeme se" . „Bože, miláčku, a to si mi nemohl říct dřív? Jen to řeknu mámě, zbalím se a můžeme jít až na kraj světa ” „Zlato, ty jsi mě nepochopila, to my, neznamená ty a já ..“ v té chvíli jsem už nevnímala co říká, jen se mi stále přehrávalo v hlavě ´Edward, můj Edward mě opustí, to není možné, vždyť se  milujeme, musíme spolu zestárnout, mít děti, dům, psa a být šťastní až do smrti .. Ne .. to jsem určitě jen špatně pochopila .. ´ v tom mě z myšlenek vytrhl jeho ustrašený hlas „Ani?! Vnímáš mě ješte?“ .. „ Já? .. já, ano .. vnímám .. takže se stěhuješ“ .. v tom momentě mi to došlo, opravdu se stěhuje, on, sám, né my, né ja, jen on .. Možná kdyby jsem to vzala zpět a nevyslovila to, nebyla by to pravda, jen můj výmysl, můj strach .. zlá noční můra ... Jenže já jsem to vyslovila, on seopravdu stěhuje, pryč.. daleko .. beze mně .. Co si jen počnu? Sama? „Miláčku, ani nevíš jak mi to je líto ..“ řekl smutným hlasem, jemně si mě přitáhl a objal tak silně, jakoby jsme se loučili navždy. Neloučili.. Přešel rok, který byl samozřejmě velmi těžký, ale zvládla jsem ho. Úspěšne jsem dostudovala, našla si přátelé, koupila si psa, dům.. našla snoubence .. který všechno zkomplikoval, a nebo jsem to já která všechno komplikuje?
 

Zlatíčko,

v první řadě ahoj. Jak se máš? Hrozně mi chybíš..

Nevěřím že je to už rok co jsem bez tebe. Ale mám pro tebe skvělou zprávu, teda, pro nás:)

vracím se do města. 2. februára jdu na vlak a 3. februára jsem doma:)

Doufám že se těšíš aspoň tak jako já. A to je velmi, a že mě potěšíš svou úžasnou přítomností alespoň na pár hodin.

Mám o tobě nějaké zprávy, vím že bydlíš v rodiném domě a máš psa. Tvůj bratr se totiž odstěhoval

od rodičů a víc toho nevím. Určitě jsi krásná. Vždycky jsi byla. Pořád tě miluju.

Navždy, Tvůj Edward

...

Co víc k tomu dodat? .. Co bych mu asitak měla odepsat? Něco v tom smyslu: „Ahoj, taky mi chybíš. Hele, bydlím v domě, mám psa, jmenuje se Ajka jinak ano, bratr už nebydlí u našich, mimochodem mám snoubence, ale teším se že tě uvidím. Taky tě miluju ..“ ? Nemusíte mi dvakrát říkat. Já jsem toho schopná .. Ale neudělala jsem to .. Tlačítko ´delete´ všechno vyřešilo. Škoda, že takové nemám i v hlavě. Klik .. a vzpomínka je pryč .. klik .. trapas je pryč .. klik .. tohodle člověka nemiluju.. klik .. toho už neznám .. klik ..
 

Pokračování
Přešel den, dva, tři.. teď už je určitě ve městě .. rána bývají ťěžká, obzvlášť pro mně, ale tohle ráno bylo něčím jiné .. Nevím co jsem dělala v noci, když jsem podle všeho spala, ale probudila jsem se s vyplakanýma očima.. jen bůh ví co se mi zdálo. Asi to nebylo nic pěkného ..

Pomaličku jsem se vykopala z postele, i když venku byla ještě tma, věděla jsem, že i kdyby jsem si znovu lehla tak neusnu.. Ne že by jsem měla problémy se spánkem, s něčím jiným.. například něčím takovým jako je srdce´delete´ nefungovalo tak jako jsem chtěla.. mail byl sice pryč, ale jeho text jsem měla stále v hlavě.. ´Zlatíčko ... stále tě miluju... navždy ... tvůj Edward´ . Jsem hloupá.. Stefan! To jeho miluju. To on je moje láska, můj život, moje všechno a hlavně ON je můj snoubenec. Kdyby jsem ho nemilovala, nezasnoubím se s ním.. nechtěla by jsem si ho vzít.. kdyby ... ale tehdy tu nebyl Edward.. bože! O čem to přemýšlím?! Vážně jsem hloupá... Edward si přijde a odejde. Stefan je tu navždy. To Stefan tu byl když jsem byla sama a opuštěná, to on mi pomohl se z toho dostat. Oh, Stefane ... kdyby si jen věděl co se děje . Postavila jsem se před zrcadlo a vážnym hlasem řekla sama sobě „Vzpamatuj se! Jsi dospělá žena! Rozumná! Už ti není 17! Vzchop se a žij dál.. Žila jsi bez něho do teď, budeš i potom!“

Mhm ..  moc to nepomohlo. Ale vzpoměla jsem si co mi říkávala moje mamka.. „Zlato, vždy když budeš mít starosti uklízej. Vyčistíš si hlavu a i dům. Zabiješ dvě mouchy jednou ranou!“

Dobrá rada. U mě neplatná. Tak jako asi většina věcí. Ja jsem stále nějak mimo normu pravidel.
...
„Ajuško! Miláčku! Co si myslíš ty? Mám jít za Edwardem? Ty to určite budeš vědět nejlíp...“

Ajka mi poradila, že určite nebude na škodu když se s Ediem setkáme a jen tak si pokecáme o tom co bylo. Povspomínáme na staré časy. Vždyť to že mám snoubence neznamená že nebudu mít přátele .. Dobře, přiznávám se, nebyla to Ajka ale moje chorá mysl poradila  .. Přesně vím jak to proběhne, setkáme se v restauraci, na veřejnosti.. Tam se o nic nepokusí. Na přivítanou se obejmeme, pusa na tvář, podání rukou.. vždyť jsme staří přátelé .. Popovídáme si co jsme za ten rok zažili, povím mu o Stefanovi, on mi poví o své snoubence tajně doufám že žádnou nemá, najíme se a půjdem domů.. každý sám .. Večer zavolám Stefanovi, jak se má, co dnes dělal, a se spokojenou a hlavně prázdnou hlavou půjdu spát... Myslím si že mám skvělý plán.. Asi víte jak to dopadlo.. úplně z nudy jsem vytáhla ze šatníku svoje nejhezčí šaty, natočila si vlasy a jen tak trošičku jsem se stresovala...


Když jsem stála před zrcadlem, uvědomila jsem si co dělám... Já se stresuju...Klepali se mi nohy, kontrolovala jsem si dech a vypadala jsem jako bych šla někam na módní přehlídku a ne za starým kamarádem.. Nic takového. Tohle Stefanovi neudělám... Jdu v teplákách. Vím že toho možná budu litovat, ale jestli mě Edie stále tak nehorázně miluje jak to psal v mailu, budu se mu líbit i tak..

O 3 hodiny později:

„Bože... To nemůže být pravda.. ty jsi ješte krásnější než jsi byla, a to je už co říkat... Wáu ..“
„Nepřeháněj to, stále jsem stejná, akorát jsem trochu přibralaa.. zestárla .. zešedivěla a tak.. vždyť víš.. ale ty si se vůbec nezměnil.. dokonce mám pocit že máš stále sladkých 17“ odpověděla jsem se smíchem .. Opravdu byl krásný... Ještě krásnější než naposledy. Zmužnel, vyrostly mu vlasy a v očích měl ten pohled.. víte, ten kterým se na vás dívá váš přítel, snoubenec, manžel .. ten pohled, pod kterým se vám roztřesou kolena a v žaludku máte motýlky .. srdce vám buší tak, že máte pocit že vám snad vyskočí z hrudě a to že jste mimo všech lidí ještě i na druhé straně zeměkoule .. Modlila jsem se aby si toho nevšiml.. Snad nejsem tak špatná herečka.

 

 A samozřejmě objetí... to objetí .. nikdy jsem na něho nezapoměla.. stále ho miluju .. bože .. já ho stále miluju.. jak je to možné? Po takové době.. po tom moři slz, které jsem pro něho vyplakala a on se tu objeví jen tak, jako by se nechumelilo, polichotí mě a já jsem úplně mimo ..

 

„Lásko? Ani nevíš jak moc si mi chyběla.. už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím.. Já .. Já .. pojď sem .. něco ti pošeptám“

Edie, ne .. já nemůžu .. já mám ..“
„Já vím, ty máš psa.. a dům .. to nic ..“
„Ne .. já ..“
Nestihla jsem dokončit, když .. se mi zatočila  hlava, srdce bylo už dávno někde v Americe a jeho ústa na mích ...